O násPetr Černý, kominík (?)Anděl & Ďábel (2009)Erupce vášně (2009)
Logr (2008)Na dně šuplíku (2007)Gorila: Příběh Opičí (2005)Pár Pařmenů (2004)

Novinky:
13.4.2012
Moc se toho neděje, to je pravda. Ale můžete kouknout aspoň na takovou krátkou náladovku natočenou během jednoho dne v Brně s názvem První jarní den, kterou dělal Ondra (Ander) a nově je nyní volně přístupná druhá část návodu na dabing, tak můžete všichni vesele dabovat. Co takhle třeba udělat film "KrAvatar"? :-)
4.4.2011
Slyšeli jste už českém o rapperovi, co si říká MC Proxy? Že ne? Brzy uslyšíte :-) Více zde
17.11.2010
Novinka? Tak teda Jo. :-) Petr Černý je pozastaven na dobu neurčitou (až příliš jsme překombinovali příběh a je třeba dát si trochu odstup). Pro odlehčení byla koncem prázdnin natočena taková krátká desetiminutová blbůstka na pokračování, na jejíž zpracování bohužel zatím nebyl čas, ale začátkem příštího roku by se snad mohla objevit. Sestava Bandy trotlů se průběžně mění, některým z původního obsazení už se moc točit nechce, někteří si dávají pauzu a přibývají někteří noví, kteří se zatím ani nikde jinde neobjevili. Mnoho z nás je již ve 4. ročníku na vysoké škole, někteří právě teď musí se zpožděním finišovat bakalářku (třeba já), a tak logicky na filmování zrovna nemají moc myšlenky. Uvidíme, jak to bude v dalších měsících, letech a po skončení VŠ, nechme se všichni překvapit :-)
- Ondra -
19.5.2010
Všechny naše filmy jsou nyní k ohodnocení na www.csfd.cz! Odkazy v jednotlivých sekcích ke každému filmu.
Archiv novinek



Novinky e-mailem:
(Zadejte svůj e-mail
a stiskněte "Přihlásit")






Podpora a sponzoři:




Divadlení soubor Tajfun

Bílý šum

Jakub Malchárek

Štiplavý podzimní vítr se lidem plížil pod bundu a s urputností divokého psa se zakusoval do těla.

Nemám rád vítr.
Je nepřítelem všech nočních tvorů, kteří bezcílně, jako v horečce, bloumají ulicemi. On, je tím vrahem, který bezdomovcům způsobuje podchlazení. On, je tím poslem, který roznáší bouřkové mraky, zastiňující slunce. Přes to všechno jsem rád, že mi dneska svým neodbytným dorážením připomíná tlukot mého srdce.
Je to dlouhá doba.
Každý Vám řekne, že drogy jsou svinstvo, a že všichni kdo na nich skončí, leží někde v kanále s jehlou v ruce. Rozhodně Vám nechci Váš názor měnit, nebo vyvracet. Dokonce ani nechci, abyste jej přehodnotili, poté co si můj příběh vyslechnete. Nejde o nic světoborného. Jsem jen jedním z feťáků a můj příběh je klasické klišé.
Člověk si chce užívat a vyzkoušet co nejvíce možností, které život nabízí.
A v jednom jediném momentě se to posere.
Není to ten moment kdy drogu zkusíte, ale když si uvědomíte, že bez ní jste úplně v prdeli. Snažil jsem se přestat. Bůh je mi svědkem že jo…

                       

*                     *                     *

Vítr závodil s auty na dálnici a jako naschvál udělal nad mostem piruetu a vklouznul pod něj. Lidem na chodníku si pohrál s lemy kabátů a vnikl do ubohého doupěte z haraburdí u řeky. Kdyby byl člověk schopen číst myšlenky, vycházely by z nory dvě slova stále se opakujíce jako prasklá gramofonová deska.
Já umřu! Já umřu! Já umřu!
Lidská postava stočená na zablešeném koberci vypadala jako mrtvola. Zarudlé oči zasazené jako dva ohromné rubíny ve voskově bílé tváři. Kostnaté ručky potažené nezdravě průsvitnou kůží, objímající kolena.
Pach potu, zvratků a fekálií.
Nejhorší však na člověku, nebo co to bylo vůbec za stvoření, byl výraz.
Nebo spíše nebyl výraz.
I když se člověk snaží, nikdy nedokáže nechat tvář bez jakéhokoliv výrazu. Vždycky se objeví nějaký svalový záškub nebo tik.
Tato tvář žádné tiky neměla.

Tři dny jsem ležel ve vlastních sračkách. Řekl jsem si, že toho nechám. Vydržím to tak týden, pojedu za rodiči a začnu nanovo.
Díky té odporné bolesti v břiše, ze které máte neustále pocit, že vyzvracíte vnitřnosti, jsem si uvědomil jednu důležitou věc.
Nic nejde začít nanovo.
Stačí jen přetočit kazetu a začít nahrávat znovu.
Jo, to tak.
Víte, na podsvětí je hodně špatných věcí, ale ta nejhorší je, že je plné zasraných samaritánů. Vždycky se někdo najde, kdo Vám rád helfne. Vždycky Vás někdo vytáhne z bryndy a dá vám další dávku.
„Klid kámo, dej si, na účet podniku.“ Žluté zuby zalesknuvší se v oplzlém úsměvu.
Jo, tak přesně tahle věta ukončila mojí odvykací kůru.

                       

*                     *                     *

Cesta ubíhala rychle a chodník doslova mizel pod nohama. Park byl vystřídán předměstím a posléze sídlištěm.

Nemám rád slovo heroin. U normálních lidí to evokuje potřebu znovu se osprchovat a závislákům začnou od huby odkapávat sliny.
Já jsem svojí zkázu nazval Bílý šum.
Pokaždé, když na svého sypkého přítele zapomenu, začne se mi vzadu v hlavě ozývat šumění. Jako když vám vypadne anténa a televize začne zrnit. A čím více ho ignorujete, tím je hlasitější, jako dítě dožadujíc se pozornosti.     
Třeba jako teď.
Jdu čtvrtí, které vládnou čtrnáctileté prostitutky a jejich matky v roli pasáků. Prošoupané podrážky klapou o chodník a všude ten šumivý zvuk.
Klap - ššš…Klap – ššš… Klap – ššš… Klap – ššš…
Vím, že podlehnu. Stejně jako rodič začne věnovat pozornost dítěti. A dítě potom na chvíli usne a bude klid. 
Nádherný klid.
Šumění začalo sílit a téměř znemožňovalo přemýšlení.

Vyzáblá postavička se zády přitiskla ke zdi něčeho, co kdysi mohlo být domem. Vytáhla z kapsy potrhaného kabátu krabičku od doutníků, zapalovač, lžičku sáček s bílým práškem. Odepnula si pásek a zaškrtila jím levou ruku nad loktem. Pak na lžičku odklepnul trochu prášku a začal lžíci nahřívat plamenem zapalovače. Prášek začal bublat a kapalnět, až se proměnil v průhlednou vodu. Voněla nasládle, vzdáleně připomínajíc karamel. Postavička vtáhla do injekce, kterou vytáhla z krabičky od doutníků, bezbarvou kapalinu.

Tady jde poznat, že je ze mě troska. Už nefetuji proto, abych měl nějaké jiné stavy, nebo abych viděl Vzor. Píchám si to jenom proto, abych nakrmil dítě. A jak se tak dívám,zbývá mi ještě na poslední pořádnou dávku. Ještě si můžu jednou prohlédnout Vzor, než se začnu poptávat po dalším materiálu.

Jehla pronikla kůží a ponořila se do vyhublé paže. Zajela do ní až po polovinu své délky.

Vždycky jsem si říkal, že si píchat nikdy nebudu. Že bych nebyl schopen si tu zasranou jehlu vrazit do ruky. Poprvé mě z toho pěkně natáhlo a málem jsem vyhodil oběd, ale člověk si zvykne.
Nebo spíš, člověk si musí zvyknout.

Palec zvýšil tlak na píst ten pomalu klesal, pumpuje Bílý šum do zjizvené žíly.

Ššššš…šššš…ššš…šš…š……
Dobrou noc.

*                     *                     *

Klíč dvakrát cvaknul v zámku a zamknul dveře.          
„Co když nás někdo nachytá?!“
„Blbost, zamknul jsem. Nebuď taková srágora.“
Hoch, asi čtrnáctiletý vytáhnul malou, ze dřeva vyřezanou dýmku, napěchovanou zvláštním zeleným listím.
„Já první.“ Zapálil listí, mocně nasál dým a dýmku předal. Nasadil téměř opičí grimasu a zrudnul námahou, jak tlačil dým do hlavy.
Vydechnutí a záchvat kašle.
Jeho vrstevník po něm proces zopakoval a podal dýmku zpátky…

Takhle vypadala moje první zkušenost s drogami. Měli jsme nějakou levnou trávu a hulili jsme jí s pocitem, že jsme mimo zákon. Dva dny jsem potom nespal. Nedokážu si vybavit, jestli jsem byl zhulený nebo ne, ale myslím, že jestli jsem měl nějaký stav, tak to bylo z velké většiny placebo.
Možná se na mě drogy tolik podepsaly, protože jsem dřív hulil, než chlastal. Možná, že kdybychom té noci sehnali flašku vodky, tak by se ze mě stal alkoholik. Bral bych úplně všechno, jenom abych si nemusel to zkurvené svinstvo píchat.
S Bílým šumem to začalo podobně. Na výšce jsem hulil trochu častěji a kámoš jednou přinesl ¨zázrak moderní medicíny¨. V té době to pro mě byl ještě heroin. Rodiče a učitelé vám můžou stokrát říkat „nedělejte blbosti, abyste zapadli do party,“ a vy stejně dobře víte, že tu žvýkačku ukradnete. Víte, že kluka, který je tak o pět let mladší, praštíte. Víte, že si tu cigaretu zapálíte. Společné zážitky sbližují, a tak děláte všechny tyhle věci jenom proto, abyste se později měli čemu zasmát. Jednu chvíli člověk vtipkuje, předstírá, že tužka je jehla, a za chvíli se třepe zimnicí, je spalován horečkou a dožaduje se další dávky.
Tak jsme teda zkusili heroin. Až na výčitky svědomí se se mnou nic zvláštního nedělo. Vím proč. Bylo toho podělaně málo. Dneska bych tím ani nezahnal šumění. Měsíce plynuly a kamarád se objevil znova. A znova. A znova. A znova.
Pak, jednu dobu nic.
Tehdy jsem poznal, že je ze mě feťák. Ten hajzl byl určitě nějakým způsobem napojený na podsvětí. Podsouval nám takové dávky, abychom si pomalu navykli a on byl pak jedinou možností, jak se dostat k Bílému šumu. Utratil jsem všechny prachy, co jsem měl na studium. Nechtěl jsem si píchat, fakt že ne. Člověk si říká: „Je to v klidu, prostě típnu a už si nezapálím.“
U heráku to tak jednoduché není. Nemůžete prostě odložit stříkačku a jít do prdele.
Závislost má pouze dvě východiska: léčebnu, nebo smrt.

                       

*                     *                     *

Bílý šum začal působit. Poznám to. Připadám si jako by mě něco rozežíralo zevnitř. Odporná bolest, která se šíří od žaludku. Stoupá jako bubliny hnusu, které prasknou v mozku a zamoří okolí hnilobným smradem. Už dlouho jsem nebyl v tom slastném stavu jako na začátcích. Lidé si myslí, že když si člověk šlehne, tak vidí bíle myšky, růžové slony, barevná kola, nebo má pocit, že létá. To je všechno sbírka hnoje od lidí, kteří nemají ani tucha o čem mluví a dělají z feťáků malomyslné retardy, kteří si píchají jen proto, aby viděli nějakýho zasranýho slona. Já jsem studoval vysokou, a kdybych na těch feťáckých večírcích viděl slony, mohl bych to zkusit tak jednou, a pak se na to zvysoka vysrat. To co jsem totiž uviděl poprvé byl důvod, proč jsem do toho šel znova. A znova. A znova. A znova.

            

*                     *                     *

Bílý šum mi zavřel oči, ale neviděl jsem tmu, kterou vidíte pokaždé když se víčka semknou.
Já viděl bílo.
Nepředstavitelné bílo, vedle kterého je i ta nejbělejší barva černá jako noc. Nebyla to ta nezdravá sněžná běloba, která vás nutí mhouřit oči. Byla to bílá, která dá vašim zrakům pocit uklidnění, podobně jako pohled na zelený les.
Tak tedy, viděl jsem bílo.

A pak, malý, červený bodík. Bodík se začal postupně prodlužovat v úsečku.
Úsečka se rozvětvila.
Červená čára pokračovala dál, kdežto rameno se zbarvilo modře a rostlo jiným směrem. Pak se červená a modrá ohnuly a protnuly se. A z jejích průsečíku vyběhly další červené a modré čáry. Pak obě hlavní úsečky skončily a dál nerostly. Prodlužovaly se jenom čáry z průsečíku.
Dění se začalo zrychlovat.
Čáry lítaly splašeně sem a tam, protínaly se, začínaly a končily.
A tvořily se další čáry. Až nakonec, vznikl jeden obrovský obraz červené a modré.
On to ani tak nebyl obraz jako spíše vzor.
Ano, vzor. Budu tomu říkat Vzor.
Čáry se kroutily, obtáčely kolem sebe navzájem, končily, začínaly, protínaly se, zamotávaly se, až daly vzniknout dílu, které je neobsažitelné slovy.

Tehdy jsem poprvé uviděl Vzor. Byl jsem jím tak okouzlen, že jsem jej musel vidět znova a znova. Nevím sice, co ty čáry znamenají, ale mi stačí se jenom dívat. Mám u toho takový pocit, jako když pozoruji hvězdné nebe a snažím si představit, že každá hvězda je obrovské slunce s devíti planetami, které kolem něj obíhají.
Takový pocit, jen několikanásobně umocněný, mám.

                       

*                     *                     *

„Dávej pozor!“
Vlakový klaksón mě probral ze zamyšlení a tak tak  jsem uskočil z cesty jedoucímu vlaku. Vida, nohy mě během mé zpovědi zanesly až na nádraží. Jen jim zadám nový směr a opět se ponořím do víru otázek a myšlenek.

Tak tady to máte, žádní sloni, ani létání. Píchal jsem si proto, abych viděl něco, co nejde ani popsat slovy, ale stále mi nikdo nemůže odpustit, ani mě pochopit, protože neviděl to, co já.
Vzor.

Nohy nepotřebují vést, samy překračují pražce a koleje. Je celkem s podivem, že neklopýtnou.

Vím, že umřu.
Bílý šum mě rozežírá zevnitř jako nenasytná kyselina. Navíc požívám jednu jehlu už dva měsíce. Měl jsem možnost zajít na léčení. Teď už je pryč. Už je pozdě. Skoro vás slyším jak mi nadáváte.

Proč jsi tam nešel?! Jsi normální?! Máš všech pět pohromadě?!…
Ohraná písnička.
Kdybych chytnul nějakou hnusnou pohlavní nemoc, taky bych zašel za doktorem, až by mi z péra začaly odpadávat kusy masa.
Jsem holt takový.
Nepoučitelný.

Muž si sednul na zem a vytáhnul z kapsy své náčiní.
Chci, ne musím, ještě jednou vidět Vzor.
Rozvařil heroin. Natáhnu do injekce. Píchnul do žíly.
Všechno prováděl jaksi nemotorně a předměty nejprve pořádně osahal.
Jako kdyby byl slepý.

Běloba.
Dunění.
Bod.
Otřesy.
Čáry.
Pískot.

Čáry se začaly splétat. Začalo tkaní Vzoru. Zase ten stejný dechberoucí proces.
To je nádhera.
Najednou poznal, na co se to celé ty roky díval.
Životy, lidské životy.
Viděl Vzor upletený z nití lidských životů. Otáčely se kolem sebe, ohýbaly se, začínaly, končily a křížily se. Stejně jako lidský život začíná, končí a ovlivňuje životy ostatních.
Slzy se spustily z očí a stékaly po líci. Osvětlené blížícím se světlem vypadaly jako brilianty.

Řidič se celou vahou pověsil na bezpečnostní brzdu.
Reflektory zářily na postavu, sedíc uprostřed kolejí.
Šátek přes oči byl navlhlý a kostnaté ručky objímaly kolena, jako kdyby chtěli křehkou tělesnou schránkou uchránit před mnohatunovým obrem.
Člověk měl přihlouplý úsměv a kolébal se dopředu a dozadu.
Od brzd splašeně odletovaly jiskry jako při ohňostroji.
Děkuju.
Čára přestala růst.