O Bandě Trotlů

Existence

23. března 2007 byla ve městě tak nesnesitelná nuda, že jsem se rozhodl spáchat sebevraždu. Měl jsem už spousty hloupých nápadů, když jsem střízlivěl, ale tenhle byl jednoznačně nejhorší ze všech. Na druhou stranu nemohu nic svádět na alkohol, neboť jsem postupoval nanejvýš racionálně.

Nevím, jestli jste se někdy zkoušeli zabít, pokud ano, dáte mi jistě za pravdu, že je třeba vybrat si vhodný způsob. Kupříkladu použití sekyry není zrovna nejlepší. Záhy jsem rovněž zavrhl poměrně populární oběšení, jelikož mi přišlo pomyšlení na pohupující se mrtvolu poněkud neestetické, z podobných důvodů jsem odsoudil i skok z okna a zastřelení. Otrava plynem se jevila jako velmi dobrá možnost, jenže soucit se spolubydlícími, kteří by mohli jediným zazvoněním pozbýt bytu, mě donutil k zamítnutí i tohoto velmi lákavého způsobu.

Jak už to tak bývá, spásné nápady přicházejí jako blesk z čistého nebe. Zrovna když jsem se pevně třímaje vidličku blížil k zásuvce, vzpomněl jsem si na svého oblíbeného hrdinu Petronia, který si nechal otevřít žíly. Qvo vadis celou řízenou sebevraždu líčilo jako jeden z nejlepších večírků starověkého Říma.

Inu, tomu říkám odejít ve velkém stylu. Vrátil jsem vidličku do příborníku a vytáhl ostrý kuchyňský nůž. Dále jsem si vzpomněl, že aby krev nepostříkala celou místnost je dobré tento úkon provést ve vaně plné vody. Měl bych se asi přiznat, že jsem nikdy nebyl fandou koupání, vidina ráchání se ve vlastní špíně mě kupodivu nenaplňoval blahem tak jako mé okolí, ale coby protiargument jsem si ihned namítl, že voda se stejně okamžitě zbarví krví a červenou jsem měl vždycky rád.

Zatímco se připravovala má lázeň, uvažoval jsem nad tím, čím si ještě zpříjemnit odchod ze světa.

Se sklenkou vína, vonným olejem do koupele a nožem jsem se vrátil a utáhl kohoutek. Rozložil jsem své propriety po obvody vany, svlékl se a vstoupil do vody. Byla přece jen trochu horká, ale nechtěl jsem si už dále vymýšlet. Usrkl jsem z vína a přistoupil k hlavnímu bodu programu.

Uchopil jsem nůž, zhluboka jsem se nadechl a začal počítat do tří.

U čísla dvě jsem odpočet zastavil a sám sobě řekl, že pakliže si chci celou akci rozmyslet, je právě nyní nejvyšší čas. Vydechl jsem a středem mého zájmu se staly vystouplé žíly na levém zápěstí. Když jsem si však prohlédl celou ohyzdnou ruku a neméně vábný zbytek těla, byl jsem opět rozhodnut.

S nádechem začal nový odpočet.

Tentokrát jsem vydržel až do tří. Pak jsem si ale uvědomil, že by bylo nejlépe zanechat dopis na rozloučenou. Hbitě jsem vyskočil z vany, abych se o minutu později opět ponořil do, nyní již správně teplé, tekutiny. Na posteli po mě zbyl rozmáčený papírek, ve kterém jsem ve třech větách všem vyčetl vše a neopomněl zdůraznit, že za mou smrt nese plnou odpovědnost americká vláda a potírání lidských práv v Číně.

Z nově nabytých zkušeností jsem usoudil, že nádechy a odpočty mě jen zdržují od důležitého úkolu, pročež jsem rozhodně uchopil nůž a zajel si jím do zápěstí.

Bolestí jsem jen zasyčel. Ne že bych byl takový tvrďák, to zas ne, prostě jsem jenom nikdy nekřičel, nemám na to hlasivky. Okamžitě jsem zahodil nůž, druhou ruku si přitiskl na ránu a obě je zvedl nad hlavu přesně podle pokynů z brožury Červeného kříže. V zápětí mi došlo, že tato snaha je dosti kontraproduktivní, a tak jsem povolil sevření a pořezanou ruku položil do vody.

Po několika nepříjemných chvilkách bolesti způsobené šamponem vnikajícím do rány jsem si celkem zvykl, udělal si pohodlí a usrkl ze sklenky vína.Krev mísící se s vodou tvořila dosti zajímavé obrazce. Byl jsem jimi doslova fascinován. Kam se hrabou mraky.

Ani mi nedošlo jak rychle utíká čas. Za chvíli se měli vrátit mí spolubydlící. Pokud do té doby  nebudu v pánu, ti dobráci mě budou chtít zachránit. Nezbývalo, než si podříznout i žíly na druhé ruce. Jenže vyskytl se menší problém. Levačka mne již vůbec neposlouchala a proto jsem musel najít alternativní řešení.

Nechtělo se mi vzdávat se, když už jsem došel tak daleko. Sevřel jsem nůž pevně mezi koleny a pravou rukou se rozmáchl. Nůž projel kůží a masem až téměř na druhou stranu. Teď už jsem křičel, bolelo to jako čert. S vypětím všech sil jsem s pomocí kolen začal tahat nůž ven, čímž jsem uvolnil až neskutečné množství krve, které měnilo růžovou vodu na červenou.

Začala mi být zima.

*

Světlo na konci tunelu je pěkná pověra. Stál jsem jako poslední v nekonečně dlouhé řadě nahý, kapalo ze mě, v pravé ruce vězel nůž a nemohl jsem s ní hýbat, levá poslouchala jen na dobré slovo. Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, otočil se ke mně postarší namodralý muž: „Zdravím, tak co? Nevypadá to na nešťastnou náhodu.“

„Ne, chtěl jsem se zabít, už mě to nudilo,“ prohlásil jsem klidně a vyrovnaně. Fakt, že jsem mrtvý a před nebeskou bránou mne sice zaskočil, ale znervózňoval daleko míň, než bych čekal.

„Chápu,“ prohodil modrý, „ já jsem to už taky nemohl vydržet. Děti mě opustily, žena zemřela, pak mi začaly vypadávat vlasy, tak jsem radši spolykal prášky na spaní.“

„Mhm.“ Naprosto jsem netušil, o čem se s ním mám bavit.

„Teda řeknu vám, člověče, vy nejste moc sdílnej, ale i tak jsem rád, že jste se zabil. Jste furt lepší než ten pruďas přede mnou.“

Trochu jsem se vyklonil a zahlédl vzteky bledého chlapíka, jak zrovna křičí něco jako: „Tak sebou sakra hněte, to tady mám tvrdnout až do večera, blbci posraní, mít vás ve třídě, já bych vás ztřískal…“

„Infarkt,“ sdělil mi důvěrně modrý.

„Tenhle se má dostat do nebe?“ podivil jsem se.

„Já vím, je to takové divné, ale zase vemte si, co si musel vytrpět od těch děcek. To se pak nedivím, že je takový.“

Než jsem si stačil uvědomit, co tahle řada znamená pro mě, zhmotnila se za mnou nádherná černovláska. Měla perfektní postavu, pravda, byla trochu bledá a měla velkou červenou tečku na spánku, která však dokonale ladila s barvou jejich šatů.

„Teda to musí být snad nějaké sluneční erupce nebo co, že se nás tu dneska sešlo tolik,“ prohlásil můj soused.

„Co jste zač?“ vyštěkla dívka poměrně příjemným hlasem, jen co si nás změřila pohledem.

„Jsme sebevrazi,“ nedal se předběhnout modrý, „vlastně něco jako kolegové.“ Uchichtl se vlastnímu vtipu.

„Aha a kde jako jsme?“ potrhla dívka nervózně a zároveň rozkošně hlavou. „Ne…to ne, to si ze mě…“

Došlo jí to.

„Vy jste nevěřila?“ zeptal jsem se. Konečně dobré téma k hovoru.

„Ale s tím jděte do prdele,“ zpražila mě, „no tak to jsem si teda fakt pomohla. Jestli se tu ti moji dva potkají, tak jsem v hajzlu.“

Kolega sebevrah okamžitě přispěchal s kapesníčkem a osušil jí první slzy.

„Nechcete nám o tom něco povědět?“

„Ále,“ fňukla dívka a s díky přijala kapesník, „měla jsem muže a milence. Měla jsem je oba ráda, opravdu upřímně, ale nemohla jsem se rozhodnout, tak jsem všechno nechala tak. Bylo to fajn, no fakt… jenomže… pak nás manžel načapal a já abych nemusela poslouchat ty kecy a nadávky, tak jsem se radši střelila. Ale jestli sem za nějaký čas oba přijdou, tak to bylo celé na hovno.“ Rozvzlykala se znova.

„No počkejte, ten milenec sem ale nemůže, to je snad jasné, ne?“ snažil jsem se jí oponovat.

„Jo? Tak jakože jsem tady já? Která jsem podváděla a nakonec spáchala sebevraždu, he?“ nepřestávala plakat.

To mi nedošlo. Podíval jsem se na modrého, ale ten jenom bezradně pokýval hlavou. Řada se pohnula.

„No to je kurva doba, vy hňupi“ zavřískl učitel.

Udělal jsem krok a začal uvažovat, proč jsem vlastně tady? Jaký to má smysl? Nemám snad nějaké poslání?